Jizera

 

Po babičce klokočí

 

          Letní prázdniny jsou pryč, a než děti ve školách stačí nafasovat učebnice, je tady další Historic Jizera. Přeruším tedy na čas přípravy na mnou pořádanou Historic Želiv, a pojedu si zasoutěžit. Člověk se po letní pauze zase potká s kamarády a užije si za ty dva dny spoustu legrace.

          Markéta vyrážela už po obědě, mě se podařilo vyrazit krátce po druhé odpolední. Přestože je pátek, v tuto dobu je doprava ještě celkem v pohodě, takže i s tankováním parkuji u sokolovny v Železném Brodě zhruba v půl čtvrté. Posádek tu zatím není mnoho, ale než se stačím pozdravit s těmi, co už tu jsou a zaregistrovat se, přijíždí další a další.

          Jako vždy je nejprve nutné se řádně posilnit, což řízeček s bramborem splnil na jedničku, následně již Libor oficiálně zahajuje osmou Historic Jizera. Krátká rozprava, aby i nové posádky věděli co je čeká, ještě si nastavit „velitelský čas“ a šup do tanku v tank. Se startovním číslem 2 startujeme v 19:01, což ještě nevypadá jako start do noční etapy, ale to se rychle mění. Po pár kilometrech na první časové kontrole už zapínáme osvětlení tripmasteru a na prvním měřeném úseku i lampičku. Ten měří necelých 23 km a užíváme si krásný zatáčky nahoru a dolů přes Kozákov, po vypočítaných 33 minutách jsme v cíli a protínáme poprvé fotobuňku. Na dalších šesti kilometrech děláme takovou otočku, a na čas přijíždíme na druhou časovku, vlastně na první, ale z opačného směru. Druhý měřený úsek je s délkou něco přes 7 km z těch kratších, takže to přes Vrát je do fotobuňky jen něco přes 12 minut. Potom nás čeká na další časovku přejezd asi 17 km, ale vypadá to, že bloudit by tu nikdo neměl. To je divný, že jsme pořád ještě nedojeli Karla, povídá Markéta, ale za další zatáčkou už vidím v dálce světla. To nebude Karel, Trabanta není cítit, a jak se za chvíli ukazuje, je to nějaká dodávka. Kde máte Karla, zní první otázka po příjezdu na třetí časovku. To nevíme, nikde jsme ho neviděli a zabloudit se tam snad nedalo... 

          Startujeme do druhého průjezdu prvního úseku, a přemýšlíme kde je Karel se Zuzkou. Jedině snad to Klokočí, že by přehlédli hlavní, ale tam je to tak jasný. Podruhé přejíždíme Kozákov a míříme do fotobuňky, po delší pauze ji trefujeme „tak nějak“. Čeká nás pouze čtyřkilometrový přejezd přes Hamštejn, a protože se tam koná svatba a auta jsou zaparkovaný i na té úzké cestě, není tady času uplně nazbyt, ale jsme tu opět na čas. Čeká nás druhý průjezd krátkého měřáku a potom už jen asi 7 kilometrů do cíle. Před fotobuňkou hodně zpomaluji, ale je nám jasné, že jsme v ní brzy. Teď jde jen o to o kolik, a jak na tom budou po delší pauze soupeři.

          V cíli se dozvídáme, že Karel už bude navždy vědět, která je na Klokočí hlavní, a jdeme na pivo. Přijíždějí další posádky, zjišťujeme že Karel nebloudil sám, a také že se s fotuňkou po pauze popasovalo pět posádek lépe. Vedou manželé Poláčkovi se ziskem 5 bodů, následováni Jandovými se 7 body. Otec a syn Hlavatí mají na třetím místě bodů 12, 13 a 14 pak na dalších místech Venda Mráz s Hankou Zemanovou a otec a syn Hambálkovi. S dvaceti body to na ně nemáme tak daleko, ale i za náma je to seřazený po pár bodech. Jde se spát, i v sobotu bude o co závodit.

          Sobotní ráno přinášelo jedno překvapení za druhým, no to jem zvědav, jak to dnes celé dopadne. Ještě v polovině týdne strašili meteorologové zhoršením počasí a deštěm, nás ale budí sluníčko, což je velmi příjemné, hlavně pro pořadatele. Nezvykle už po sedmé budí také Markétu, která je k mému velkému překvapení snad už před osmou na snídani. Naprosto mě dorazilo, když přichází ke stolu a nese si párek, který jsem ji snad jíst ještě neviděl. Mám na něj prostě chuť, odpovídá, aniž bych se zeptal, asi stačí můj udivený výraz.

          Před devátou sedáme do Audiny, v 9:01 vyrážíme vstříc sobotním zážitkům a Markéta s tabulkami v ruce začíná mezi křižovatkama počítat. Já mezi otázkami jako kolik je dvacet sedum a čtrnáct jen čekám, kdy se dozvím, že by si dala k obědu koprovku. Naštěstí se místo toho dozvídám, že to na časovku máme jen něco přes 6 km, zato měřený úsek jich má skoro 40, což představuje 63 minut jízdy. Vyrážíme, a po zhruba padesáti minutách se celkem v pohodě a bez jakéhokoliv váhání či bloudění vracíme podle Jizery do Železného Brodu. Projíždíme historickou částí města a stoupáme směrem na Jirkov do cíle měřeného úseku. Markéta hlásí a zapisuje 62:36 a rychle nastavuje na stopkách odečet, z fotobuňky je to na časovku pouze 400 metrů, takže nějakých 50 vteřin. Všechno ale zvládá v pohodě a tak vyrážíme podruhé na hodinový výlet. Oblíbený Návarov, kde se jezdí populární Bohemka, Jesenný, Roztoky u Semil, prostě krásný sobotní výlet pod Jizerskými horami. Cestou několikrát potkáváme v protisměru linkový autobus, jehož řidička si asi musí říkat, co se to tady motá za magory. To už se ale blížíme podruhé do fotobuňky, a jelikož máme dostatek času, v povolené vzdálenosti před cílem si zastavujeme na cigáro. Vyhlédnuté místečko je prostorné, takže tu brzo nejsme sami. Ale zpět „ke strojům“, odpočítávací stopky se nezadržitelně blíží k nule, tedy času protnutí fotobuňky. 

          Jak se později z výsledků dozvídáme, náš rozdíl je vcelku solidních šest desetin. Radost nám poněkud kazí to, že 11ti posádkám se dařilo ještě lépe, soutěž je neskutečně vyrovnaná. Posádky se neustále zlepšují, do vteřiny se jich tentokrát vešlo šestnáct, tedy celá polovina startovního pole. Na prvních pěti místech se nic nemění, pořadí je stejné jako před startem dopolední etapy. Adéla Vlková na nás dopoledne najela tři bodíky, a odsouvá nás se ziskem 25 bodů o pouhý jeden bod na průběžné sedmé místo. „Na bednu“ nám tedy před závěrečným dějstvím chybí 13 bodů a další posádky jsou pár bodíků za náma. Odpoledne může vše nad vteřinu znamenat malér, vše blížící se nule klidně výrazný posun, a to vůbec neplatí jen pro naší posádku. Posílíme se na to tedy vydatným obědem, vepřová s knedlíkem a výborným červeným zelím to splňuje dokonale. Chuť nám nezkazí ani Libor, který při obědě upozorňuje na záludnosti odpolední etapy. Na kilometru „devatenáct tři“ máte takový Háčko, a potom budete chvíli dělat takový osmičky po poli, tam je značená opravdu každá křižovatka. Že by okoukal od Aleše Hodouše něco jako jeho oblíbené „Kokořínské motanice“?

          Necháme se překvapit až tam dojedem, z itíku to stejně nevyčteme. Markéta z něj ale po pár minutách jízdy a počítání vyčetla mnohem podstatnější věc. Mezi druhým a třetím, a mezi třetím a čtvrtým měřeným úsekem, je to do časovky jen padesát metrů! V zápětí hlásí dva časy vypočítané na měřené úseky, 24:35 na první, a 60:05 na druhý, a důrazně opakuje, že je třeba tam být na čas, raději o nějakou vteřinku dříve. Po 15 km startujeme z první časovky nedaleko pivovaru Rohozec do prvního odpoledního měřáku, máme to čtyři kilometry na to Liborovo Háčko. První doleva, druhá na Téčku doprava, potom „Strýčkovo Téčko“ rovně... Rovně? Vždyť vlevo vidím průjezdní kontrolu? Rovně a potom šikmé T doleva, k tý kontrole určitě ještě přijedeme, ten Netopejr tam takhle stojí určitě schválně. Po šesti dalších křižovatkách na asi dvou kilometrech k němu opravdu na druhý pokus odbočujeme. Než nám dá požadované razítko na jízdní výkaz, rozhlížíme se okolo. V podstatě všude někdo jede. Dalších pár křižovatek, 2,5 km a jsme z toho venku. To bylo super, dávat přednost zprava několika posádkám, co jedou za náma, třikrát stejná křižovatka, pokaždý jedete jinam. Navíc perfektní asfalt, no jak tohle někdo na tom poli najde? Tady doleva, máme to 3,7 na kruháč, tam rovně a pozor, pak je to jen půl kilometru do cíle. 24:36, máme to o vteřinu oroti spočítanýmu času, hlásí Markéta hned za fotobuňkou, to je dobrý. Před startem do druhého úseku se ještě jedeme „otočit“ dva a půl kiláku na kruháč, příště už za cílem rovnou do časovky.

          Husa, Pěnčín, Čičavy, Kamení..., názvy obcí známe, ale projíždíme je jinak než loni. Míjíme zámek Sychrov a odbočujeme doleva na nějakou úzkou silničku, po třista metrech bude taková divná křižovatka a pojedeme doleva, hlásí spolujezdkyně. A hele, kontrola, no tady by někdo mohl mít problém. Dostáváme razítko a mizíme v lese, nalevo máme nějakou zeď, asi zámecká obora... a najednou projíždíme bránou. Sakra, odkud to znám? No jasně, tady se jezdí Bohemka! Levá 6 do pravý 7, 50 horizont středem, slyším jakoby z dálky... ne,ne, ne, tohle je jiná soutěž, a taky hned za první zatáčkou potkáváme cyklisty. Za chvíli už projíždíme viaduktem pod dálnicí na Liberec a máme to 2,4 do cíle, hlásí Markéta. Asi nepotřebujeme zajet dokonalý průměr 36 km/h, takže projíždíme fotobuňkou v čase 59:26, těch pár vteřin při prvním průjezdu dnes nehraje roli. Otáčíme se hned do časovky, během minuty Markéta nastavuje stopky, a startujeme do druhého průjezdu. Cestou šetříme nějaký čas, takže nejdříve probíhá focení u oné brány, potom ještě Markéta stíhá odlovit vyhlídnutou „kešku“. Deset, devět, osm... tradiční odpočítávání před fotobuňkou. Asi jo, to nebude tak špatný, ale fofrem nastavit stopky na poslední úsek, a startujeme.

          Nebudu to protahovat, Liborův moták s Netopýrem ukrytým na jiném místě jsme zvládli i podruhé, ve fotobuňce máme celkem dobrý pocit, a do cíle to po hlavní silnici od Turnova není problém. V sokolovně to vše završujeme panákem, tato tradice založená v Krkonoších se nám zalíbila. Než do sebe nasoukám misku guláše, jsou v cíli všechny posádky, a než to zapiju druhým oroseným, je spočítáno a je tu vyhlašování. 

          Manželé Poláčkovi s Pandou 4x4 nasbírali za celou soutěž pouhých 14 bodů, a právem berou zlato. S Opelem Ascona jim na záda celou soutěž dýchali manželé Jandovi, se ziskem 16 bodů berou stříbro. Pouhé 4 body odpoledne nasbírali otec a syn Hambálkovi s Octavií, což je posunulo na místo třetí se součtem 23 bodů. Otec a syn Hlavatí brali nepopulární brambory s 28 body, Venda Mráz s Hankou Zemanovou nasbírali na pátém místě bodů 34. Nám se odpoledne celkem dařilo, na Adélu Vlkovou se nám podařilo najet 4 body, a dostali jsme se před ní zpět na šesté místo.

          Jako vždy se několik posádek nakonec přesunulo do zamluvené restaurace, kde se úspěchy i neúspěchy slaví hromadně, minimálně do půl druhé. I tentokrát se to trochu protáhlo, ubytovnou v sokolovně zněl zpěv ještě skoro ve tři ráno. A pro příště, Karlovi se nezpívá Klobouk ve křoví, ale Klokočí :-)

 

Tak v říjnu na startu páté Historic Želiv naviděnou.                                               Aleš Urban

 

Výsledky Jizera 2017.pdf (88,5 kB)

Vítězné posádky Historic Jizera 2017

Kontakt

Seriál Historic Litvínovská 525
Praha
19000
+420.737276959 serial.historic@seznam.cz