Deset metrů ledu...

Ano, zhruba tolik zimního povrchu si užili soutěžící na třech stovkách kilometrů již sedmého ročníku jízdy pravidelnosti Historic Kokořínsko 2016. Kdyby se akce konala o týden dříve, dala by se považovat za skutečnou zimní soutěž se vším, co k tomu patří, veteránisty ale někdo tam nahoře asi nemá rád. S tím ale bohužel pořadatelé z ASK Praha nic nenadělají.

Večer 28. ledna, tedy večer před soutěží jsem ale spíše přemýšlel, kdo nemá rád nás, když jsem při sešlápnutí spojky objevil nějakou nezvyklou vůli na pedálu a zpátečku už jsem zařadil jen při našlapání. Ponoření se pod palubku s baterkou odhalilo kapky kapaliny, takže páteční dopoledne bude ještě zajímavé. Pro jistotu jsem si předjednal případné zapůjčení náhradního vozidla, a varoval nového spolujezdce Kosáka, že všechno může být nakonec ještě zajímavější, než očekává. Ráno jsem doskákal do práce a doufal, že opravnou sadu gumiček přivezou včas, a vše nakonec stihnu. V jedenáct šla pumpa ven, a v jednu byla „zrepasovaná“ zase zpátky. Ještě že dělám v autoservisu a ne třeba v pekárně. Po odvzdušnění se to tvářilo funkčně, nakládám tedy spolujezdce, plníme sedmdesátilitrovou nádrž dvaatřicetiletého GTéčka a vyrážíme směr Mšeno. Na místě jsme mezi prvními, ale než se stačíme zaregistrovat a ubytovat, už je na místě převážná většina soupeřů. Lepíme na dveře nafasovanou dvojku a chystáme se do tepla místní restaurace na kafe, projít si itinerář a udělat nějaké výpočty. „Kosáku, ještě přiděláme tripmaster, ať to pak neděláme narychlo před startem.“ Před týdnem jsem ho preventivně zkoušel a fungoval, teď nic! Sundavám kus palubky nad pedály, abych se dostal zespoda pojistkové skříňky, s pomocí vypůjčeného multimetru ověřuji, že je přítomen proud a kabely připojeny. Na opačném konci, tedy u tripmaseru ale nějakou záhadou není kostra. Natahujeme tedy kostru „na hulváta“ kusem drátu skřípnutým do autozapalovače, a na displeji se objevují očekávané čtyři nuly. Asi jsem si při tý dopolední montáži spojkový pumpy někde tu kostru přetrhnul...

V 18:01, tedy přesně dle plánu vyrážíme na trať první etapy, po pár kilometrech přijíždíme bez problémů na první časovku na Vojtěchov a startujeme do prvního letošního měřeného úseku. Projíždíme řádně štěrkem posypané zatáčky směrem na Kokořín, v obci Jestřebice nacházíme bez problémů průjezdní kontrolu a ve vypočítaném čase projíždíme cíl měřeného úseku. Ten byl pěkně zašitý v hodně úzký uličce ve Střezivojicích. V trochu svižnějším tempu proti měřenému úseku se vracíme zhruba 9 km na časovku a startujeme na druhý průjezd. Všechno klape, jen se pár set metrů před odbočkou do cíle začínáme se spolujezdcem dohadovat, který časy mi to vlastně na křižovatkách hlásí. Zjišťuji, že ty vypočítaný, takže pořád počítám s minutovou rezervou, kterou už ale nemáme, navíc při tom dohadování odbočku míjíme. Otáčíme se, v nastalém zmatku zahýbáme doleva hned do první uličky, která evidentně končí u někoho na zahradě. Na druhý pokus už je to správně, trochu na to šlápnem, protože čas nějak moc rychle utíká, ale ve chvíli kdy je odpočet téměř na nule, brzdím za jedním ze soupeřů, který se pomalu posunuje do cíle při svém prvním průjezdu. Předjet není kudy, těch posledních zhruba sto metrů jedeme hodně pomalu a je z toho 15,8 vteřiny rozdílu. Kdyby tam nebyl, mohlo to být odhadem do pěti vteřin, ale ani jízda pravidelnosti se na „kdyby“ nejezdí. Smiřujeme se s přídělem trestných bodů a pokračujeme přes Blatce, Nosálov a Libovice zhruba 32 km do cíle etapy ve Mšeně. V obci Žďár na chvíli „sedáme na lep“ pořadatelům, nicméně chyták v podobě značené průjezdní kontroly za značkou „průjezd zakázán“ odhalujeme celkem rychle. Pro další razítko si naprosto v pohodě zajíždíme do Bezdědic a po osmé večerní jsme v cíli. Postupně dojíždí všechny posádky, po večeři se vypráví zážitky, a také se dovídáme výsledky první letošní etapy. Se 158 body zaujímáme šesté místo, vede posádka Kroutil a Nagy s Fiatem 128, druzí jsou manželé Poláčkovi s Citroenem AX a třetí Fišera s Jiroutem na Golfu GTI. Po pár pivech jsem za chytrýho a předpovídám na zítra posun, na otce a syna Hlavatý s Trabantem ztrácíme 18 bodů, a to by bylo, aby někde něco nezvorali....

V sobotu po snídani startujeme do etapy o délce něco málo přes devadesát kilometrů směrem na Katusice. Pořadatelé na dopoledne připravili nádherný moták se startem u pivovaru Podkováň, kdy jsme následně projeli okolní vesničky několikrát všemi směry, abychom po dvaceti kilometrech projeli u pivovaru cílem měřeného úseku. Celé to bylo vylepšeno tím, že cíl byl zároveň startem do druhého průjezdu, což je už pro spolujezdce taková vyšší škola práce se stopkama, navíc bez možnosti nastavit odpočet. Vše bylo korunováno tím, že se to jelo částečně v protisměru, takže celé se to dalo pochopit až na místě, u snídaně jsme do itíku ve většině případů čuměli „jak tele na nový vrata“. Když jste pak během deseti minut potřetí na stejné křižovatce, pokaždé jedete jinam, pokaždé potkáte z nějakého směru další auta a všichni jedou správně, tak to je ta správná zábava, a proto tu většina soutěžících je už poněkolikáté. Tady navíc došlo na moji večerní předpověď v přímém přenosu, když se tmavě modrý Trabant Hlavatých zařadil na jedné křižovatce za nás. I když nám bylo jasné že měl jet opačným směrem, vydržel za náma jet asi čtyři kilometry, byť auta startující po něm jezdila v protisměru. Cíl jsme podruhé trefili s celkem slušným rozdílem 0,8 i při menší přetahované s Fiatem Ondry kroutila, když jsme se nějak nemohli rozhodnout jak je na tom ten druhý s časem a kdo tu fotobuňku asi potřebuje projet dřív. Do cíle etapy nám zbývalo nějakých 28 kilometrů přes Valovice, Březovice a Lobeč až na náměstí do Mšena, kde čekala na všechny posádky zasloužená odměna v podobě svíčkové. Při obědě se také dovídáme o technické závadě Opelu Ascona manželů Jandových, kteří bohužel museli další boje vzdát. A to byla určitě velká škoda, protože na sobotní odpoledne připravili pořadatelé měřený úsek přímo na trati Motorlandu v Bělé pod Bezdězem.

Abychom se na to dobře naladili, a hlavně pobavili ostatní posádky, startovali jsme ve 13:01 z náměstí v helmách a s interkomem, sranda musí být. „A ještě větší sranda bude, až nás cestou zastaví policajti a budeme jim vysvětlovat, že jedeme na pravidelnost ...“ pronesl Kosák, který to vlastně vymyslel. Přes Vrátno, Lobeč, Březinku a Plužnou jsme po necelých pětatřiceti kilometrech na ČK dostali plánek trati, a jeli si užít první průjezd na uzavřené trati, kde se asi nenašel nikdo, kdo by chtěl dodržovat nějaký jízdní průměr. Pravda, do cíle jsme dojížděli pomalu s rezervou na druhý průjezd, ale jinak jsme si okruh oba užili ve svižném tempu, a na pár místech poslali kupátko hezky „dveřma napřed“. Zhruba třicetikilometrovým výletem po bývalém vojenském prostoru obývaném Rudou armádou jsme se vrátili k závěrečnému měřenému úseku, a užili si na čtyři minuty Motorland podruhé. Pak už nás čekal jen návrat do autokempu Mšeno, přes Okna, Luka a poslední „průjezdku“ pod hradem Houska to bylo nějakých 35 kilometrů. Tady to bylo naprosto bez problémů, název chalupy jsem věděl už pár set metrů před ní, na akci Audi Clubu jsem to jako kontrolu měl už před pár lety, a paměť kupodivu ještě funguje.

Po dobré večeři se už čekalo na výsledky, všichni se jedou především bavit, ale když se podaří nějaký pěkný výsledek, je ta zábava o to větší. Pro nás z toho snažení tentokrát bylo páté místo, a užili jsme si to výborně. Ondra Kroutil, manželé Poláčkovi ani Fišera s Jiroutem se po celou soutěž nedopustili větších chyb, takže tak jak soutěž v pátek začali, tak se v sobotu postavili i na stupně vítězů.

Pořadatelům z ASK Praha v čele s Alešem Hodoušem patří od všech zúčastněných veliký dík za perfektně připravenou soutěž, a já se těším v roli spolupořadatele v dubnu na již třetím ročníku Historic Krkonoše, centrem soutěže bude opět Penzion Sokol v Pasekách nad Jizerou.

                                                                                                            Aleš Urban